Mé první otužení
Zimní sporty mám rád, ale musím k tomu být správně oblečený. Takže představa, jak lezu do studené, nedej bože ledové vody nebo dokonce, že bych si měl dát ledovou sprchu, mě naprosto děsila.
Nikdy jsem ale nepovažoval otužilce za šílence. Možná jen drobet za blázny. Vlastně jsem je vídal jen jednou za rok, jak na Silvestra lezou do Vltavy a je toho plná televize. Nicméně před pár lety jsem narazil na články o šílenci (kategorii „blázen“ už takový člověk nemohl zcela jistě splňovat), který miluje chlad a vytváří různé rekordy. Jeho výkony však představovaly něco, co poutalo mou pozornost. Ovšem více než práce s chladem mě zajímala jeho práce s dechem. Pořád si říkám, proč se vlastně ve škole neučíme správně dýchat. Ale to je jiný příběh. Postupem času jsem si začal uvědomovat, jak ve mně roste zájem o chlad, a že bych chtěl zažít ten pocit, když se člověk ponoří do ledové vody. Když jsem začal o této myšlence mluvit ve svém okolí nahlas, zjistil jsem, že mám kolem sebe dva lidi, kteří uvažují o tomtéž. Švagr Pavel (vášnivý horolezec) moc dobře ví co je to zima a otužování ho již delší čas zajímalo. Kamarád Bohy (vášnivý potápěč) se zase často nořil do studené vody, ale v neoprenu. A i jeho myšlenka otužování lákala. A tak jsme se rozhodli vyrazit společně na kurz WimHofa.
Instruktorka Hanka na nás hned ze startu vyrukovala se „severským rizotem“. Asi jste už o tom slyšeli. Ponoříte ruce po zápěstí do vody na 2 minuty. Venku bylo -3°C, voda měla 0,7°C. V životě jsem nezažil takovou bolest. Ty dvě minuty byly naprosto nekonečné a nebylo daleko k tomu, abych ruce vytáhl před limitem. Hanka byla ovšem skvělá a vše nám vysvětlila tak, aby nám to dávalo smysl a pochopili jsme podstatu. Zásadní informace pro mě byla, že ponor celého těla je oproti „rizotu“ mnohem jednodušší. To byla myšlenka, která mě udržela „nad vodou“ i v okamžiku, kdy jsem měl největší krizi. Tedy v okamžiku, kdy jsme se měli svléknout a jít ven, abychom provedli ponor. A musím zcela otevřeně přiznat, že to, že jsme do toho šli tři, bylo taky klíčové. Protože my chlapi jsme ješitní a nemůžeme cuknout před kamarády. Nakonec se mi povedlo se uklidnit a pevně se rozhodnout, že do toho jdu. Vždyť nejde o život, jen o trochu nekomfortu. A tak, když na mě přišla řada, jsem odhodlaně strčil jednu nohu do sudu a s velkým překvapením zjistil, že to opravdu není tak hrozné, jak jsem si to představoval nebo jaké to bylo při rizotu. To mi dodalo ještě více sil a ponořil jsem se celý až po krk. Pomalu jsem dýchal pod vedením Hanky a s obrovským nadšením (protože jsem si už byl jistý, že to první otužení zvládnu) setrval v sudu 2 minuty. Zvládl jsem něco, co jsem si myslel, že v životě nedokážu. A ten pocit ve mně zůstal. Už vím, že to dokážu a vím, že to chci opakovat.
Máte chuť zveřejnit svůj příběh a podělit se s ostatními? Pošlete nám ho mailem s fotografiemi na info@otuzmista.cz. Rádi ho pod vaším jménem zveřejníme.